Nejsem tak bohatý...

Každý jsme alespoň jednou za život slyšeli dnes již okřídlené Rothschildovo heslo: "Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci". Každý z nás si v životě už několikrát vyzkoušel, že kvalita holt něco stojí a stejně jsme všichni nepoučitelní. Čím to je?

Snad je to tím, člověk je od přírody v podstatě líný tvor a snaží se furt hledat nějaké zkratky. Co kdyby se stal zázrak a ta bunda s neznačkovou membránou za čtvrtinovou cenu fungovala lépe než Gore-Tex? Musím vás zklamat, zázraky se v tomto případě v podstatě nedějí. Přesto si to každý z nás musí zažít na vlastní kůži. Nejdříve koupí několik levných náhražek, které více či méně (častěji) fungují, než se naštve a konečně si pořídí pořádný kvalitní výrobek se kterým je konečně spokojený. Ironií osudu je, že peníze investované do hledání zkratek jsou často vyšší, než stojí ten "příšerně drahý" produkt našich snů.
Když jsem psal každý, myslím tím opravdu každý - mne nevyjímaje. Mohu vám vyjmenovat možná desítku takových případů. Jako bych byl nepoučitelný. Tak třeba rukavice. Na začátku své lezecké kariéry, kdy jsem na studiích "smrděl korunou" se mi nechtělo dávat více než tisícovku za pořádné Gore-Texové rukavice, tak jsem si koupil převleky z nějakého sice nepromokavého, ale také neprodyšného materiálu. V zimě na Matterhornu mi pak kvůli tomu omrzly ruce. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Tato lekce mně stála několik stovek (plus ty omrzlé prsty, které cítím dodnes). Takže jsem si koupil lepší rukavice s nějakou neznačkovou membránou. Ty už stály skoro tisícovku, ale výsledek byl v podstatě stejný. Teprve na potřetí jsem si konečně dopřál pořádné. Mám je dodnes. Dal jsem za ně necelé dva tisíce, tedy v podstatě to samé, co mne stály ty dvoje "slepé uličky" před tím.

Nebo hliníková láhev. Siggina je drahá, stojí přes 400 Kč. Takže jsem si koupil v Tchibu tu samou litrovou za 199 Kč včetně termoobalu. Skvělé. Po dvou letech se ale závit vymačkal a láhev šla do koše. Tak jsem si koupil tu samou. Hádejte, jak dlouho vydržela. Tentokrát ani ne dva roky. Kamarád, který má už 10 let stále stejnou Sigginu, se smál, až se za břicho popadal a já si připadal jako ten největší blb. Tak do třetice snad zmoudřím.

Tyto a podobné zážitky si teď připomínám, když mám nutkání koupit si zase nějakou levnou kravinu. To je snad zdůvodnitelné jen pro toho, kdo se do přírody vydá jednou, dvakrát do roka. Pak to asi stačí. Pokud vás ale pobyt v přírodě skutečně baví a chcete si ho užít, nešetřete. Tím neříkám, že je potřeba vyhazovat vždy za to nejlepší na trhu. Šetřit přes míru se ale nevyplatí. Zrovna dnes přišel leták z Globusu. Speciální letní vydání s kempingovými věcmi. Tudy cesta opravdu nevede, to jsou vyhozené peníze. Osobně bych nešel ani o úroveň výše, kam řadím různé líbivé oblečení "městských" outdoorových firem (máme jich v Čechách několik), jakkoli chápu, že mnozí už tuto kategorii považují za "drahou", kdy už si "něco dopřávají".
Je to i jeden z důvodů, proč se s vámi v tomto blogu dělím o své zkušenosti. Nemusíte opakovat těžce zaplacené chyby. Navíc alespoň u mne platí, že se mi ty nemalé prachy dávají s lehčím srdcem, když znám někoho, kdo má s danou věcí pozitivní zkušenost. Takže pokud někomu pomohu občas v rozhodování, má to pro mne smysl.

Ještě k membránám

Prodloužený velikonoční víkend jsme strávili na skialpech v Ortlerských Alpách. Předpověď počasí byla všelijaká - záleželo na tom, kdo předpovídal. Přesto, nebo právě proto, jsem vyzkoušel malý experiment. Pokusil jsme se úplně obejít bez membrán. To jsem ještě na čtyřdenní tůře nikdy nezkusil. Goráče i softshellka zůstala tedy v autě a místo nich jsem si vzal jen lehký šusťákový komplet z materiálu na způsob Pertexu. V dubnu by to mělo stačit.
Pátek byl hezký, jen s mírným větrem. Na výstup stačilo triko, na sjezd jsem ho doplnil šusťákovkou. Naprosto ideální kombinace. Pokud to takhle půjde dál, tak jsem na tom vydělal. Batoh je lehký jako nikdy před tím a já nijak nestrádám. Spíše naopak.

Probuzení do sobotního rána přineslo překvapení. Tam, kde byla včera večer  tráva, leželo 10 cm sněhu. No co, zábava musí být, takže vyrážíme na tůru. Sotva vytáhneme paty, začíná sněžit. Sníh je poměrně vlhký. Mám na sobě triko a Pertexku, která chvíli odolává, ale za chvíli stejně promokne. Začínám tušit problém. Jak stoupáme výš, klesá teplota a postupně přestává i sněžit. K mému úžasu je bunda během půl hodiny opět suchá a na rozdíl od kámošů oblečených v membránách mám i spodní triko suché! Tak to zatím nemá chybu.

Idylka, co? Ve skutečnosti -15°C a silný vítr.

V neděli se prudce ochladilo. To by ještě nebylo tak hrozné, ale na hřebenu dosahoval vítr síly vichřice. V předpovědi bylo něco kolem 80 km/hod, realita mohla být klidně ještě šťavnatější. Už dlouho jsem nezažil situaci, kdy jsem v poryvu větru nebyl schopen udělat ani krok. Nemít s sebou novou Primaloftku Montura Skisky, tak jsem to odskákal. Doslova mi zachránila zdraví. Co bylo překvapivé je, že na nohou stačili spodky, Badily a lehké pertexové kalhoty. Bylo to sice bez rezervy, ale na spodek těla jsem netrpěl. Za to ruce! Kombinace powerstretchových rukavic a lehkých softshellových, které jsem ze zoufalství narval do sebe, byla naprosto nedostatečná. Ruce jsem musel roztáčet, aby neomrzly úplně. To jsem v dubnu vážně nečekal.
Na velikonoční pondělí už bylo zase jaro. Sluníčko a příjemné teploty bez větru. Takže jsem mohl bilancovat.
Funkčně nebyl v podstatě žádný problém, se bez membrány obejít. Při výstupu za větru to bylo dokonce mnohem příjemnější. Jediným problém se ukrýval v mé hlavě. Neustále jsem musel myslet na to, že jsem ty zatracené membránové věci nechal v autě. Člověk je tak zblblý, že když nemá své berličky, na které spoléhá, je dočista ztracen. Bylo by potřeba si na to zvyknout, ale jde to. Pokud bychom však nespali na chatách, tak bych to neriskoval a Goráče přibalil.
Druhá zkušenost je nasnadě. Ani v dubnu se člověk nemůže spolehnout na to, že nepřijdou krutimrazy hodné vrcholného ledna či února. Příště si rozhodně přibalím teplé rukavice a opět skvělou primaloftku Skisky.

Majestátná Königsspitze, alias Grand Zebru.

Jinak tůry v Ortlerských Alpách mohu vřele doporučit. Nádherné prostředí a kulinářské zážitky na chatách Branca a Pizziny jsou nezapomenutelné.

Montura Skisky Jacket Man

Bundu Skisky jsem měl vyhlídnutou již dlouho. Až v lednu jsem si ji konečně koupil. Ačkoli vzhled je čistě subjektivní záležitost, design této bundy mě zaujal hned. Láska na první pohled. A když k tomu připočtu mojí stále větší náklonnost ke značce Montura, bylo rozhodnuto.

Proč jsem si značku Montura oblíbil, ačkoli jinak si na značky moc nepotrpím, jsem psal už minule. Jde o důraz na ergonomičnost střihu i materiálů každého kusu vybavení, které Montura vyrábí. Schválně, zkuste si tuto bundu vyzkoušet a pokud nemáte vysloveně nekonfekční velikost, jsem si jist, že vám bude sedět jako ušitá na míru. Rukávy se při pohybu rukou nevytáhnou ani o centimetr, nikde nic nepřekáží a samostatnou kapitolou je tvarování límce s vestavěnou kapucí. Díky pružné vložce a obšití lemovkou padne naprosto dokonale. Dokonce tak, že do strany vystupující brýle už mohou vytvářet jistou nepohodu.

Jde i o detaily. Kapsy jsou na místech, kde čekáte. Náprsní kapsa probíhá až k dolnímu švu bundy, takže dosahuje úctyhodné délky 40 cm. Pro běžné použití opruz, pro skialpinisty, kterým je bunda primárně určena, skvělá věc - do náprsní kapsy se vejdou tulení pásy, které tak mohou být v teple a jdou opět na lyže nalepit. Na konci rukávů jsou přišity pružné konce s dírou na palec. Jsou dostatečně dlouhé (na rozdíl od mnoha jiných bund), takže nijak nebrání pohybu paží. Materiál je voděodolný, izolaci zajišťuje věhlasný PrimaLoft®. Bunda je lehká (588g ve vel. L), teplá a sbalitelná.

Z prvního ostrého nasazení jsem byl přesto rozpačitý. Poprvé jsem měl bundu na sobě při freeridu na Krippensteinu. Bylo lehce pod nulou a já se potil jak dveře od chlíva. Námaha sjezdu ve volném terénu, notně rozbitém, udělala své. Začal jsem mít strach, že jsem si koupil další bundu, která bude ležet po většinu zimy ve skříni (stejně jako péřovka, kterou používám jednou za dva roky na expedici. Pro běžné alpské nasazení je moc teplá). Hned druhý den, kdy jsme se po dvouhodinovém rychlém výstupu dostali na plato bičované studeným větrem, jsem získal úplně jiný pohled. Pro tohle je určena. Od té doby jsem ji po zbytek zimy prakticky nesvlékl. Výborná je na klasické sjezdové lyžování (lyžoval jsem v ní za dvacetistupňových mrazů i za silného mrholení v +4°C), při zastávkách na skialpech nebo jen tak na běžné procházky. Pro mne je moc teplá při sjezdu ve volném terénu o výstupu nebo dokonce běhu za normálního počasí ani nemluvě.
Takže bunda je skvěle zpracovaná, s bezchybným střihem a pokud se rozumně používá, nemá slabé místo. Tak kde je zakopaný pes? Proč ji nenosí všichni. Odpověď je v ceně. Ceníková cena je 5.590 Kč a to je dost. Proto jsem tak dlouho váhal s jejím pořízením. Po zkušenostech už dnes vím, že za ty peníze stojí, přesto to pro mnohé bude nepřekonatelná překážka. Kvalita holt má svou cenu. Ale to už je téma pro samostatný příspěvek.

Membrána - ano nebo ne?

Kdysi, těsně po revoluci, jsem byl na jednom z mých prvních zájezdů do Rakouska u jezera Gosau. Pršelo. Ne moc, šlo spíž o mžení. Gore-Tex jsme tenkrát neznali a tak jsem si vzal nepromokavý oblek, jehož materiál ale nebyl ani trochu prodyšný (měl jen větrací otvory). Zatímco ostatní šli jen na procházku podél jezera, já se chtěl dostat co nejvýš k hřebenu a tak jsem do kopce skoro běžel. Vrátil jsem se úplně promočený. Materiálem voda neprošla. Koupal jsem se ve vlastním potu. Kdybych šel býval jen v triku, výsledek by byl úplně stejný, jen bych tolik nesmrděl...

Jakmile se u nás dala koupit bunda s membránou, hned jsem si jednu koupil spolu s kalhotami. Od té doby jsem vystřídal několik goretexových bund a jak jsem moudřel (doufám), nosil je čím dál méně. Proč?

Předně - proti membránám nemám zhola nic. Alespoň ne proti těm nejlepším, mezi které řadím Gore-Tex, eVent, Sympatex a Dermizax (snad jsem na žádnou nezapomněl). Všechny mají dostatečnou hodnotu nepromokavosti měřenou výškou vodního sloupce (>20.000 mm), prakticky stoprocentní odolnost proti větru a prodyšnost, která je dostatečná. A tady je zakopaný pes. Dostatečná jak na co. Na rozdíl od nepromokavosti, o které bych vůbec nediskutoval, jsou membrány prodyšné, podle mých zkušeností, jen při běžné, nepříliš náročné chůzi. Přesto, díky Bohu za to. Když je hnusně a tím myslím opravdu hnusně, je dobrá membránová bunda k nezaplacení. Pokud ovšem dojde na rychlý nebo náročný pohyb v horském terénu (typicky běh, výstup do kopce s batohem), začínají si membrány sahat na dno svých sil. Množství potu, které tělo vyprodukuje při takto náročných činnostech, prostě žádný materiál nemůže odtransportovat ven, obzvláště pokud venku prší a je tedy vysoká vlhkost vzduchu. Fyzika prostě nejde ošálit. Membrána prostup par umožňuje, nikoli podporuje.

Proto tvrdím, že nejlepší membrána je žádná. Tedy pokud to počasí dovolí. Své výlety do hor si chci užít a v dnešní době jsou předpovědi na dva dny dopředu poměrně přesné. Chci-li se tedy vydat do Alp, počkám, až bude předpověď příznivá. Pak si vystačím obvykle se softshellem. Ale pozor, není sofshell jako softshell. Některé sofshellové materiály membránu neobsahují a kýženého efektu dosahují kombinací vhodných vláken a způsobu tkaní. Ty jsou prodyšnější. Pak jsou tu softshelly s membránou. Vzhledem k tomu, že na ně nejsou kladeny takové nároky co do nepromokavosti, bývají také prodyšnější. Nemají ani lepené švy, což opět zvyšuje prodyšnost. Ale v porovnání s tkaným sofshellem dýchají mnohem hůř.

Mé zásady pro používání membrán jsou následující:

V zimě to jde i bez membrány

Za slunečného počasí a slabém větru se membráně vyhýbám jak čert kříži. Jakákoli membrána by byla jen na obtíž. Nízkou teplotu je potřeba řešit vrstvením oblečení, ne membránou.
Pokud je sucho, ale fouká, nebo jen mírně mrholí, popř. sněží, beru si softshell. Obvykle stačí jen tkaný softshell bez membrány. Do obtížnějších podmínek a lehkého deště se přeci jen nějaká ta membrána hodí. Měla by ale být co nejprodyšnější (třeba Windstopper Soft Shell) a pouze na vrchním oblečení. Vrstvit na sebe membránové materiály nedává vůbec smysl!
Teprve když opravdu prší, nebo padá sníh s deštěm, beru si bundu a kalhoty s dobrou membránou a podlepenými švy. Podotýkám, dobrou membránu! Tady se šetřit opravdu nevyplatí. Levné náhražky nejsou ani nepromokavé, ani prodyšné. Obvykle jsou zadarmo drahé.Ve finále to dopadá tak, že v dobré polovině výletů do hor neberu goretexovou bundu vůbec, v polovině ji nosím v batohu pro všechny případy a na sobě jí mám párkrát za rok. Nejčastěji na procházce nedaleko od baráku nebo když synům pomáhám v zimě stavět iglů/záhrab, v horách minimálně.
Zdá se vám to logické? Mně také, ale když za jasného počasí potkávám běžkaře v goráčovce, tak si říkám, že asi ne všem.

Život je obnošená vesta

Sir Joseph Boom je hodně teplá vesta

Svou první vestu jsem si pořídil před nějakými deseti lety. Nevěděl jsem, co mám po tom kusu oblečení vlastně chtít, zkušenosti chyběli. Zalíbila se mi tenkrát vesta od Josky Rakoncaje, alias Sira Josepha. Jmenovala se Boom. Izolační vrstvu tvořil materiál Bopile Micro, větruodolnou vnější vrstvu tvořil Softex 40D DWR. Jinými slovy umělá kožešina uvnitř (druh fleecového materiálů) a hustě tkaný šusťák navrch. Všechny okraje byly zakončeny pružnou légou, což bylo fajn. Vesta byla teplá, hodně teplá. Váha rozumných 475g (vel L). Jenže jsem při nákupu udělal "drobnou chybu". Vybral jsem si velikost XL, takže mi byla velká. Hlavně přes břicho. Mohl bych snad být i těhotný :-) Nosil jsem ji přes Windstoperku, ale musela být pořádná zima, jinak byla teplá až moc. Takže netrvalo dlouho a začal jsem "potřebovat" novou vestu.


Tilak Tourmalet je univerzálnější

Teď už jsem věděl, co chci. Nechci tak teplou vestu, abych ji mohl používat celoročně. Měla by být odolná a hlavně přiléhavá. V té době se objevil Windstoper Softshell. A Tilak začal vyrábět novou vestu z tohoto materiálu s velmi neobvyklou konstrukcí bez průkrčníkového švu (tzv. X-back flex design). Bylo rozhodnuto. Při zkoušení jsem si dal velký pozor, abych se tontokrát nespletl ve velikosti. Dokonce jsem to málem přehnal na druhou stranu. Střih Tourmaletu je totiž poměrně úzký a vhodný jen na štíhlou postavu. S bříškem nepochodíte. Už jsem ji ale nenosil přes vrchní bundu, ale přímo na triko nebo powerstretchový pulover, takže velikost byla nakonec v pořádku. U vesty je totiž důležité, aby seděla kolem rukou. Když je otvor pro ruce moc velký, fouká do ní a pak neplní svoji funkci. Tentokrát jsem už byl spokojený, dokonce velmi. Tahám ji už mnoho let, až to začíná být u krku vidět. Ale přestože jsem spokojený, svá omezení má. Malé kapsy pominu, jde mi o samotný materiál. Windstoper Softshell je membránový materiál (pokud jste pravidelní čtenáři blogu a začínáte mít pocit, že mám něco proti membránám, tak se to někdy příště pokusím napravit) a jako takový má dvě nectnosti. Horší odvod potu a pocit, že máte na sobě brnění. Ne, není to tak hrozné, jinak bych ji nenosil, ale že bych si ji vzal na běhání nebo doma na pohodu, to zase ne.




Prozatím můj ideál

Tak jsem hledal dál a našel. Vestu Craft Performance Light. Ta je zatím mým ideálem (mám vel. L). Je elastičtější než Tilak, má ještě lepší střih a odvod potu nemá chybu. Tu nosím kromě hor jak na běhání, tak i na doma. Dá se použít jako izolační vrstva stejně jako venkovní, neboť přední díl je 100% PES a je tedy větruodolný. Zadní díl z kombinace Elasthanu a Spandexu zase reguluje přebytečné teplo a přináší kýženou elasticitu. Oproti Softshellu samozřejmě ztrácí na odolnosti proti lehčímu dešti, ale zjistil jsem, že voděodolnost nepotřebuji. Když začne pršet nebo padat sníh, stejně si vezmu bundu i s rukávy. Dokonce váží ještě méně, než Tilak Tourmalet (250g vs. 310g). Přesto jednu výhodu Tilak má a tou je odolnost materiálu proti oděru. Pokud ale nelezete po skalách, můžete být v klidu a užívat si ještě jedné příjemnosti - Craft Performance Light stojí 1090 Kč oproti 2590 Kč za Tilak. Určitě existuje spousta dalších dobrých vest, ale za cenu málo přes 1000 Kč znám jedinou, která mne 100% uspokojí.
Závěr? Až si půjdete vybírat vestu, dobře si rozmyslete, na co a jak ji chcete používat. Způsob užití vám de facto určí, z jakého materiálu má vest být. A hlavně si dejte pozor na správnou velikost a střih. To je snad vůbec to nejdůležitější a nejen u vest. Každopádně považuji vestu za důležitou součást oblečení. Především tam, kde se střídají lehké a těžké úseky, nebo slunce a stín jde o nenahraditelného pomocníka.
Jaký názor a zkušenosti máte vy? Diskuze pod článkem je vám k dispozici.

Tak nám skončila sezóna...

Tak nám skončila na Klínech sezóna. Nedá se nic dělat, stoupající teplota už změnila sníh v břečku a i ta je už jen na hlavní sjezdovce. Spíš náhodou než promyšleným záměrem jsem se ještě v sobotu večer stihnul naposledy sklouznout při večerním lyžování.
Všechna objektivní fakta nahrávala tomu, abych byl totálně otrávený. Sníh měl konzistenci krupicové kaše a místy dokonce připomínal finskou krajinu tisíce jezer. Bylo zataženo a na potvoru začalo hned po našem příjezdu mrholit. Přesto jsem se cítil neuvěřitelně dobře. Čím to? Bylo to tím, že se klukům snad zázrakem podařilo z té břečky vykouzlit výborně upravenou sjezdovku? Ne, to nebyl ten hlavní důvod. Mám to tu rád. To místo má pro mne těžko popsatelnou přitažlivost. A to sem nejezdím tak dlouho.
Klíny jsem objevil někdy před šesti, sedmi let. Právě včas. Narodili se nám děti a jestli jsou Klíny pro něco zcela ideální, tak pro rodinnou lyžovačku. Hotel přímo na sjezdovce. Sklon sjezdovek tak akorát (tedy nepočítám-li černý slalomák). Rozumné ceny. To ale stále není všechno, proč budete Klíny milovat, stejně jako já. Tím nejdůležitějším jsou lidé kolem sport areálu. Kde jinde v Čechách se vám stane, že vám vlekař nechá vzít dítě na vleku "přes nohu", tj. vytlačíte ho nahoru opřené o jednu nohu, která mu tak podpírá celá záda? Nevím, ale na Klínovci nebo Božím Daru určitě ne. Přitom v Alpách je to naprosto běžné a podle mne i nejbezpečnější způsob, jak dostat dítko nahoru, když ještě samo na vleku nevyjede. Když přijde ten správný čas a vaše ratolest už se chce naučit jezdit sama, opět vám vlekař pomůže. Zpomalí vlek, pomůže i poradí vašemu prckovi jak nastoupit, takže zakrátko jezdí samo.
Je úžasné, co se tu povedlo Pepíkovi Dlouhému a lidem kolem něho vytvořit. Zázemí sport areálu a služby kolem jsou na úrovni jakéhokoli alpského střediska. Zasněžování, nové rolby, hotel se saunou, fitkem i whirlpoolem, horolezecká stěna, lyžařská škola, půjčovna lyží, snowpark, tenisový kurt, minigolf, ski bar přímo na hraně sjezdovky (výborné, pokud máte větší děti - máte je pod dohledem, přestože sedíte v teple u skleničky), pravidelně upravované stopy na běžky. A to stále není všechno. Prakticky celý rok tady pořádají různé akce a závody. Noční dvanáctihodinovku na běžkách, duatlony, triatlony i závody na horských kolech a mnoho dalšího.
Loučení se zimní sezónou je pro každého lyžaře poněkud smutnou záležitostí. Letos je to ale o něco lehčí. Sotva totiž sleze sníh, začne téměř kompletní přestavba areálu. Největší změnou bude nová čtyř sedačková lanovka Dopplemayer. Kvůli tomu dojde k mnoha dalším úpravám - rozšíří se sjezdovky, stávající Poma se přemístí na místo kotváku, stejně jako osvětlení, zkapacitní se technické zasněžování atd. Vznikne tak v horní části asi 300m široká sjezdovka. Už se nemůžu dočkat.
Ano, přiznávám, mám to tu rád. Co příroda ušetřila na přírodních podmínkách (přeci jen 800 m.n.m není moc, i když krajina je hezká), to přidala zdejším lidem. Především díky nim je pro mne toto místo tak přitažlivé. Pobyt na Klínech mne vždycky nabije energií, proto se sem tak rád vracím. A není mi líto ani těch 115 km od Berouna.

CLICK UP

Ozval se mi Bohouš Dvořák, jeden ze zakládajících členů Horoklubu Chomutov a člověk, který mne přivedl k lezení (za což mu zas a znovu děkuji) s krátkou recenzí nového jistítka CLICK UP od firmy Climbing Technology. Dejme mu tedy slovo:

"Jistítko CLICK UP jsme zkoušeli na stěně Horoklubu Chomutov v Kadani a všem zájemcům v našich provozních hodinách zapůjčíme k vyzkoušení. Jistítko je určeno pro lana od 9,2 do 10,5mm. Protože na stěně máme lana 10,5mm, což je již hraniční hodnota, jdou jistítkem těžce, nebo dokonce ta starší s nabobtnalým opletem velmi špatně. Je nutné používat dnešní "moderní" lana okolo průměru 10mm, pak to bude dobré. Je třeba si také uvědomit (a je to i v doporučení), že je určeno na krátké sportovní cesty, dobře (po 1,5m) odjištěné, ideální na stěny. Protože se lano v jistítku okamžitě blokuje, nelze dát prokluz, je dobré pro jištění druholezce nebo prvolezce na stěně s pády max do 1,5m. Při delších pádech by dala vzniklá rázová síla "zabrat" lezci, lanu i jištění (především na skále). Zkušený jistič asi dá přednost lanové brzdě, kde může dát prokluz, plynule pád dobrzdit. Ale pro méně zkušené lezce (jističe) na umělých stěnách je jistítko perfektní. Oproti Grigri je třeba lano alespoň lehce pod brzdou držet, aby lano v brzdě "přesmyklo" a zablokovalo se. Spouštění tlakem na brzdu je velmi pohodlné a příjemné, nicméně pokud v laně nevisí 120kg lezec, pak jde uvolnění lana při spouštění velmi těžce (vyzkoušel jsem).  Váha jistítka CILICK UP (115 g) je na lehčím středu mezi Reversem 3 (77g) a Grigri 2 (185g).
Závěr: Dle mé zkušenosti je CLICK UP vhodný a dobrý pro méně zkušené jističe na stěnách, pro jištění druholezce nebo krátké pády na stěnách, pro lehčí váhy lezců. Částečně lze při zachycení pádu snížit rázovou sílu rychlým krokem vpřed a povyskočením jističe (to není z mé hlavy, ale z metodiky v Montaně). Není dobrý pro starší lana 10,5mm, pro zachycování delších pádů, pro jištění (a spouštění) těžších lezců i při krátkých pádech.
Budeme testovat dále, více lidí-více názorů, také si na něj třeba zvyknout.

P.S. - HMS karabinu s pružinou zabraňující přetočení karabiny při jištění, která je součástí setu, všem doporučuji."

Já děkuji Bohoušovi a jen dodám, že cena jistítka CLICK UP v setu s tou vychvalovanou HMS karabinou je 1.590,- Kč. Návod na použití je k dispozici i v podobě videa.

Pomocník za pár korun

Vždycky jsem do hor i na kempování vozil jen jeden ešus, později nerezový hrnec, ale stále jen jeden. Na co tahat zbytečnou zátěž. Až mě to jednou vytrestalo.
Byli jsme na naší první velké expedici na Mustagh Ata (7.546 m.n.m). Přespávali jsem v CII v 6.200 m.n.m. Poprvé takhle vysoko. Ta výška byla sakra znát, obzvlášť, když jsem si vybrali začátečnickou daň v podobě nesmyslně uspíšené aklimatizace a následných bolestí hlavy. Patřím zrovna k těm šťastnějším, kteří mají i v takových výškách chuť k jídlu, i když jen na něco. Bramborová kaše s klobáskou přišla celkem k chuti, přestože se nám na spodku trochu připálila. Vymýt ešus a rychle něco k pití. Bohužel jsme spěchali až moc. Jak jsme odflákli vymytí toho lehce připáleného hrnce a udělali čaj do něj, byl cítit po té spálenině. To, co by šlo v nížině lehce ustát, se tady stalo nepřekonatelným problémem. Zkrátka ten čaj nešel vypít a museli jsme ho vylít. Hodina práce (zhruba tak dlouho trvá v této výšce uvaření litru čaje ze sněhu) v p....
Vzpomněl jsem si na trek v Nepálu. Šerpové nám uvařili jídlo ve velkém kotli, ale pak rozdávali každému do malé nerezové misky. Ostatně stejně nám jídlo servírovali dole v base campu. Proč já vůl si tu misku nevzal nahoru!

Na příští expedici na Pik Lenina jsem se už zařídil jinak. Nejdříve jsem zvažoval, že si koupím nádhernou misku X-Bowl od progresivní australské firmy SeaToSummit. Skladná díky slikonovým okrajům, odolné polykarbonátové dno, krásné barvy. Zrazovali mne jen dvě věci: váha 80g by možná šla přežít, ale cenu téměř 300 Kč jsem kousal opravdu těžko. Zvlášť, když jsem hodil na váhu tu nepálskou nerezovou misku a váha ukázala 44g. Obě mají průměr 15cm, X-Bowl je ale o něco objemnější. Tak jsem zůstal u té nerezové za pár korun.
Osvědčila se. Začal jsem ji tahat s sebou jako doplňek k hrnci, ve kterém vařím už jen vodu a čaj. Bramborovou kaši, polévku a jiné mastné věci už rozdělávám jen přímo do misky. Dokonce jsem si přikoupil další tři a používáme je při kempování s rodinou místo talířů. A když potřebujete v zimě nahrabat sníh do hrnce, jde to rychleji, než lžící.

Cílem této úvahy nebylo vyzdvihnout jedno nebo druhé řešení v podobě X-Bowl či nerezové misky. Obě splní svůj účel. Pro některé situace může být lepší to, pro jiné ono. Pro podmínky expedice je prioritou nízká hmotnost (úspora necelých 40g znamená na tomto jednom kusu 50%) a nerozbitnost. V campu budete víc in s X-Bowl. Cena za image je ale v tomto případě velká - rozdíl v ceně je deseti násobný. Ne vždy musí stát užitečná věc majlant.

Kalhoty Montura Free Synt

Kalhoty Montura Free Synt
Váha: 240g / 190 g / 130 g (dlouhé; 3/4 varianta; krátké)
Materiál: Super Bistretch Light, Air Barrier Shell
HUDY cena: 1790 Kč (3/4 varianta)

Původně jsem nechtěl pokračovat po minule popisovaných Badilech zase kalhotami, ale když si o to Michael řekl...
Svět značek (pro marketingové odborníky brandů) je téměř k dokonalosti propracovaný systém manipulace se zákazníky. Často se stává, že kdysi úspěšná značka žije jen ze své historie a dnes už nemá co říct (což se firmy snaží zlomit milióny peněz pumpovaných do reklamy). Jsou ale také značky, které dokážou chytit za srdce svou opravdovostí. Na nic si nehrají, drží se za každou cenu své filozofie a díky tomu vás v podstatě nikdy nemohou zklamat. Pro někoho je to Apple, pro mně právě Montura (a třeba Salomon v botách, ale o tom někdy příště).

Montura má slogan "The ergonomic equipage" (ergonomické vybavení) a to je přesně to, co od ní čekejte. Ke kalhotám Free Synt jsme se dostal náhodou. Chtěl jsem něco na lezení a spíš omylem jsem si vyzkoušel 3/4 varianty Free Syntů. Jenže jakmile jsem je na sebe oblékl, už jsem se od nich neodtrhnul. Jestliže jsem u Badilů vychvaloval střih a elasticitu materiálu, u Free Syntů jsme ještě o řád výše. Tohle je ergonomická dokonalost, alespoň na mojí postavu (mám vel. L na 180 cm při cca 75 kg). Díky extrémní elastičnosti však musí sedět takřka každému. To je opravdu "druhá kůže".
Materiál je mnohem slabší než u Badilů. Tohle nejsou typické celoroční kalhoty. Označil bych spíš za třísezónní. Na druhou stranu se v létě uplatní nejen na horách. Dobře dýchají, přesto jsou dost odolné proti větru a díky velmi solidní impregnaci i lehkému dešti. Baví mně pozorovat, jak se dopadající kapky deště zkompaktní a stečou dolů. Píši to už podruhé, ale nemohu si pomoci. Kromě vrchní vrstvy do deště je nejlepší membrána žádná...
U Badilů jsem si trochu stěžoval na velikost kapes. Tady jsou kapsu doslova obrovské. Stejně toho do nich ale nemůžete moc narvat, protože kvůli značné elasticitě materiálu se pak kapsa prověsí a nevypadá to moc vábně. Inu, každá mince má dvě stránky. Nicméně si alespoň můžete být jisti, že vám z nich nic nevypadne, byť nejsou na zip.
Dostávám se k tomu, proč jsem si je tenkrát vyzkoušel spíš omylem. Tím důvodem byla cena. Dát bezmála 1.800 Kč za kalhoty, které jsem chtěl používat převážně na lezení? Vždyť do té doby jsem lezeckých kalhot vystřídal už několik a většinou mně vydrželi jednu, max. dvě sezóny. Pak jsem si vzpomněl na výdrž Badilů, zhluboka se nadechl a zaplatil je. Nelituji. Mám je už čtvrtou sezónu, zdaleka je nepoužívám jen na lezení a kalhoty jsou jako nové. Tady se vyplatila každá koruna, kterou jsem do nich dal. A tak jsem si loni pořídil ještě krátké a dlouhé. Stejný střih, stejný materiál, stejné potěšení. Rodinka je kompletní a já nepotřebuji od jara do podzimu jiné volnočasové kalhoty. Do přírody i do města. Jen do práce musím, bohužel, stále nosit oblek. Ach jo.
Abych nezapomněl, od loňska se vyrábí i dámská varianta s upraveným střihem.

Kalhoty Direct Alpine Badile - univerzálnost sama

Kalhoty Direct Alpine Badile
Váha: 460g (L)
Materiál: základ: 78 % PAD + 10 % PES (Coolmax®) + 12 % Lycra, doplněk: 59 % PAD (Cordura) + 33 % PES (Thermolite®) + 8 % Lycra
HUDY cena: 2790 Kč (2594 Kč se slevou 7%)

Když jsem přemýšlel, který výrobek poctím první recenzí, výběr byl celkem jednoduchý. Není mnoho věcí, které bych používal po celý rok, v podstatě každý den. Kalhoty Badile od českého výrobce Direct Alpine k nim ale rozhodně patří.
Nebudu se zabývat technickým popisem - ten najdete na stránkách výrobce. Soustředím se na zkušenosti s více než šesti lety používání. A ty jsou více než pozitivní. Tak předně jde o jedny z nejuniverzálnějších kalhot, co znám. Používám je v zimě i v létě. Na lezení, turistiku, do města, v zimě na skilapy. Rozsah teplot, ve kterých jsou kalhoty příjemné je obdivující. Na jedné straně se v nich přespříliš nepotím ani v +15°C (a to je u mně co říct) a zároveň do -5°C je používám samotné. Pokud je chladněji, přidám lehké spodky a v exterémních mrazech vyměním tenké spodky za powerstretchové (odzkoušeno i v -20°C). Ačkoli nemají membránu, mají velkou odolnost proti větru. Horší je to s vlhkostí. Po šesti letech je impregnace dávno pryč a tak už vodu neodpuzijí tak, jako na začátku. To se dá přežít, protože velmi rychle schnou. A když skutečně prší nebo padá sníh s deštěm, je stejně jediné řešení přetáhnout přes ně Goráče. Vlastně fakt, že membránu nemají, považuji za jejich obrovskou výhodu. Díky tomu jsou extrémně prodyšné a toho si u podobných kalhot cením více, než voděodolnosti.

Střihu není takřka co vytknout. Díky stretchovému materiálu se vytvarují podle těla a jejich používání je tak příjemné. Bez úhony či ztráty komfortu se v nich dá chodit i několik dní. Nevadí ani několik hodin strávených v autě a to je pro outdoorové kalhoty hodně náročný test. Pro dámy se navíc dělá dámský střih, který lépe odpovídá ženské anatomii.
Opotřebení je po šesti letech odpovídající, spíše podprůměrné. Z lezení na ostrém vápně je sem tam vytažená nitka nebo roztřepená nit ve švu. Vnitřek spodních okrajů nohavic je zežmolkovaný od suchých zipů skialpových bot. A nedávno se přetrhnul tkaloun na jezdci zipu u kapsy. Jinak nic. Na to, že je používám přes šest let a rozhodně je nešetřím, to není špatný výsledek.
Co by se dalo zlepšit? Určitě impregnace. Kapsy by mohly být větší, i když na kapesník to stačí. Navíc je zde ještě jedna velká kapsa na pravém stehně (výbroná např. na odložení rukavic v zimě). Zapínání bočních kapes je opačné, tedy shora dolů kvůli kompatibilitě s úvazkem. To nepovažuji za nevýhodu, jen je potřeba si na to zvyknout.
Vzhledem k tomu, co kalhoty nabízí a jaké může být jejich reálné využití považuji cenu za přiměřenou. V mém okolí je už mají všichni včetně mé manželky, rodičů a všech kamarádů. A všichni si je chválí. Může být lepší doporučení?

Proč vznikl tento blog?

Vrchol Pik Lenina, 7 134 m.n.m

Jsme parta kolem Hudy sportu Most. Pár dobrých kamarádů, kteří mají rádi sportování a pobyt v přírodě. Některé sporty jsou nám společné všem, některé dělají jen někteří z nás. To, co nás spojuje je vášeň. Vášeň pro pohyb v přírodě a horách zvlášť.

Hory dokáží být krásné i kruté. Abyste si je opravdu užili, je potřeba k nim přistupovat s pokorou. Živly jsou daleko silnější než Vy a silou s nimi nic nezmůžete. Naštěstí existuje i pár berliček, které přeci jen trochu pomohou, když se Vás příroda rozhodne vyzkoušet. Například zdravý rozum. Když hlásí v zimě v horách lavinovou čtyřku, každý, kdo má všech pět pohromadě zůstane raději doma v teple. Se zdravým rozumem Vám moc nepomůžeme - ten buď máte, anebo ne...

Pak je potřeba mít dobré vybavení. Není to všespásné, ale když už jde do tuhého, určitě pomůže. Ne nadarmo tvrdí Norové, že neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení. A dost možná že časem zjistíte (stejně jako my), že takové oblečení Vám poskytne větší komfort i v městské džungli. Jak si ale vybrat z nepřeberné nabídky? Nejlepší je dobrá rada od někoho, kdo má s konkrétním kusem vlastní zkušenost v prostředí, ve kterém ho chcete použít. Tady už pomoci můžeme.

Chceme se s Vámi podělit o naše mnohaleté zkušenosti s oblečením i dalším vybavením do přírody. Představit kousky, za které se můžeme s klidným svědomím postavit i ty, které budou vyhovovat jen někomu, popř. které si rozhodně nekupujte. A nejen to. Přidáme i zkušenosti s poradíme s přípravou i vlastním pohybem v terénu. Upozorníme na zajímavé novinky i akce. Nebo se podělíme o naše pocity a myšlenky, které se nám honí hlavou. Nechte se překvapit.