Nejsem tak bohatý...

Každý jsme alespoň jednou za život slyšeli dnes již okřídlené Rothschildovo heslo: "Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci". Každý z nás si v životě už několikrát vyzkoušel, že kvalita holt něco stojí a stejně jsme všichni nepoučitelní. Čím to je?

Snad je to tím, člověk je od přírody v podstatě líný tvor a snaží se furt hledat nějaké zkratky. Co kdyby se stal zázrak a ta bunda s neznačkovou membránou za čtvrtinovou cenu fungovala lépe než Gore-Tex? Musím vás zklamat, zázraky se v tomto případě v podstatě nedějí. Přesto si to každý z nás musí zažít na vlastní kůži. Nejdříve koupí několik levných náhražek, které více či méně (častěji) fungují, než se naštve a konečně si pořídí pořádný kvalitní výrobek se kterým je konečně spokojený. Ironií osudu je, že peníze investované do hledání zkratek jsou často vyšší, než stojí ten "příšerně drahý" produkt našich snů.
Když jsem psal každý, myslím tím opravdu každý - mne nevyjímaje. Mohu vám vyjmenovat možná desítku takových případů. Jako bych byl nepoučitelný. Tak třeba rukavice. Na začátku své lezecké kariéry, kdy jsem na studiích "smrděl korunou" se mi nechtělo dávat více než tisícovku za pořádné Gore-Texové rukavice, tak jsem si koupil převleky z nějakého sice nepromokavého, ale také neprodyšného materiálu. V zimě na Matterhornu mi pak kvůli tomu omrzly ruce. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Tato lekce mně stála několik stovek (plus ty omrzlé prsty, které cítím dodnes). Takže jsem si koupil lepší rukavice s nějakou neznačkovou membránou. Ty už stály skoro tisícovku, ale výsledek byl v podstatě stejný. Teprve na potřetí jsem si konečně dopřál pořádné. Mám je dodnes. Dal jsem za ně necelé dva tisíce, tedy v podstatě to samé, co mne stály ty dvoje "slepé uličky" před tím.

Nebo hliníková láhev. Siggina je drahá, stojí přes 400 Kč. Takže jsem si koupil v Tchibu tu samou litrovou za 199 Kč včetně termoobalu. Skvělé. Po dvou letech se ale závit vymačkal a láhev šla do koše. Tak jsem si koupil tu samou. Hádejte, jak dlouho vydržela. Tentokrát ani ne dva roky. Kamarád, který má už 10 let stále stejnou Sigginu, se smál, až se za břicho popadal a já si připadal jako ten největší blb. Tak do třetice snad zmoudřím.

Tyto a podobné zážitky si teď připomínám, když mám nutkání koupit si zase nějakou levnou kravinu. To je snad zdůvodnitelné jen pro toho, kdo se do přírody vydá jednou, dvakrát do roka. Pak to asi stačí. Pokud vás ale pobyt v přírodě skutečně baví a chcete si ho užít, nešetřete. Tím neříkám, že je potřeba vyhazovat vždy za to nejlepší na trhu. Šetřit přes míru se ale nevyplatí. Zrovna dnes přišel leták z Globusu. Speciální letní vydání s kempingovými věcmi. Tudy cesta opravdu nevede, to jsou vyhozené peníze. Osobně bych nešel ani o úroveň výše, kam řadím různé líbivé oblečení "městských" outdoorových firem (máme jich v Čechách několik), jakkoli chápu, že mnozí už tuto kategorii považují za "drahou", kdy už si "něco dopřávají".
Je to i jeden z důvodů, proč se s vámi v tomto blogu dělím o své zkušenosti. Nemusíte opakovat těžce zaplacené chyby. Navíc alespoň u mne platí, že se mi ty nemalé prachy dávají s lehčím srdcem, když znám někoho, kdo má s danou věcí pozitivní zkušenost. Takže pokud někomu pomohu občas v rozhodování, má to pro mne smysl.

Ještě k membránám

Prodloužený velikonoční víkend jsme strávili na skialpech v Ortlerských Alpách. Předpověď počasí byla všelijaká - záleželo na tom, kdo předpovídal. Přesto, nebo právě proto, jsem vyzkoušel malý experiment. Pokusil jsme se úplně obejít bez membrán. To jsem ještě na čtyřdenní tůře nikdy nezkusil. Goráče i softshellka zůstala tedy v autě a místo nich jsem si vzal jen lehký šusťákový komplet z materiálu na způsob Pertexu. V dubnu by to mělo stačit.
Pátek byl hezký, jen s mírným větrem. Na výstup stačilo triko, na sjezd jsem ho doplnil šusťákovkou. Naprosto ideální kombinace. Pokud to takhle půjde dál, tak jsem na tom vydělal. Batoh je lehký jako nikdy před tím a já nijak nestrádám. Spíše naopak.

Probuzení do sobotního rána přineslo překvapení. Tam, kde byla včera večer  tráva, leželo 10 cm sněhu. No co, zábava musí být, takže vyrážíme na tůru. Sotva vytáhneme paty, začíná sněžit. Sníh je poměrně vlhký. Mám na sobě triko a Pertexku, která chvíli odolává, ale za chvíli stejně promokne. Začínám tušit problém. Jak stoupáme výš, klesá teplota a postupně přestává i sněžit. K mému úžasu je bunda během půl hodiny opět suchá a na rozdíl od kámošů oblečených v membránách mám i spodní triko suché! Tak to zatím nemá chybu.

Idylka, co? Ve skutečnosti -15°C a silný vítr.

V neděli se prudce ochladilo. To by ještě nebylo tak hrozné, ale na hřebenu dosahoval vítr síly vichřice. V předpovědi bylo něco kolem 80 km/hod, realita mohla být klidně ještě šťavnatější. Už dlouho jsem nezažil situaci, kdy jsem v poryvu větru nebyl schopen udělat ani krok. Nemít s sebou novou Primaloftku Montura Skisky, tak jsem to odskákal. Doslova mi zachránila zdraví. Co bylo překvapivé je, že na nohou stačili spodky, Badily a lehké pertexové kalhoty. Bylo to sice bez rezervy, ale na spodek těla jsem netrpěl. Za to ruce! Kombinace powerstretchových rukavic a lehkých softshellových, které jsem ze zoufalství narval do sebe, byla naprosto nedostatečná. Ruce jsem musel roztáčet, aby neomrzly úplně. To jsem v dubnu vážně nečekal.
Na velikonoční pondělí už bylo zase jaro. Sluníčko a příjemné teploty bez větru. Takže jsem mohl bilancovat.
Funkčně nebyl v podstatě žádný problém, se bez membrány obejít. Při výstupu za větru to bylo dokonce mnohem příjemnější. Jediným problém se ukrýval v mé hlavě. Neustále jsem musel myslet na to, že jsem ty zatracené membránové věci nechal v autě. Člověk je tak zblblý, že když nemá své berličky, na které spoléhá, je dočista ztracen. Bylo by potřeba si na to zvyknout, ale jde to. Pokud bychom však nespali na chatách, tak bych to neriskoval a Goráče přibalil.
Druhá zkušenost je nasnadě. Ani v dubnu se člověk nemůže spolehnout na to, že nepřijdou krutimrazy hodné vrcholného ledna či února. Příště si rozhodně přibalím teplé rukavice a opět skvělou primaloftku Skisky.

Majestátná Königsspitze, alias Grand Zebru.

Jinak tůry v Ortlerských Alpách mohu vřele doporučit. Nádherné prostředí a kulinářské zážitky na chatách Branca a Pizziny jsou nezapomenutelné.